V srpnu jsem v diskuzi ještě na SC webu psal o našem putování v horách kolem francozsko - italské hranice. Později po přechodu na SubaruFanClub jsem na SC vše smazal. Protože ohlas byl velký a taky hodně dotazů, uveřejňuji trochu rozšířený článek o offroadu v Západních Alpách i zde.
Téměř půl roku přes zimu 2008/09 jsem sbíral informace a připravoval minivýpravu na nejvyhlášenější offroadové trasy v Západních Alpách. Že tam existuje spousta oficiálně povolených offroad cest se v Česku ví poměrně málo. Nejdůležitější bylo zjistit, jestli vůbec budou pro naše auta sjízdné. Věděl jsem sice, že nejde o žádnou tvrďárnu typu „Rumunsko“, ale materiály většinou mluvily o opravdových rámových offroadech. Nakonec jsme se domluvili a rozhodli s Jarkem, zkusit tyto cesty projet našimi Forestry. Hned první den prázdnin jsme i s manželkami vyrazili na 24-denní putování směr Západní Alpy.
Několika set kilometrové horské pásmo hranice mezi Francií a Itálii bylo v minulosti silně opevněno. Není tu moc horských vrcholů a sedel, kde by nestála pevnost nebo aspoň kasárna či bunkr. Ke všem těmto místům vedou staré vojenské cesty, nejčastěji z let 1860 – 1900. Mnohé z nich slouží právě offrouďákům. Většinou vedou v nadmořských výškách mezi 2000 – 2500 m. Jsou neuvěřitelně odvážně zaříznuty do hřebenů a úbočí hor a až moc často tu mezi koly a okrajem třeba kilometr hlubokého srázu zbývá jen pár decimetrů. Některé cesty jsou opravdu hodně úzké a navíc s obrovským stoupáním. Nejhorší je to v prudce stoupavých serpentinách - vracečkách 180°- které nejdou vytočit najednou. Je třeba couvnout a do největšího stoupání na vnitřní straně vracečky se znovu rozjet. Plně naložené Forestry byly i s redukcí někdy hodně blízko hranice svých možností. Mimochodem na těch těžších cestách je zařazená „1“ s redukcí nejčastěji používaný převod a to jak ve stoupání, tak i při klesání. Nakonec si ale naše malá autíčka skoro se vším poradila (malá proto, že jsme vždycky potkávali jen opravdické offroady). Jen když jsme omylem sjeli ze správné cesty, nebo to chtěli vzít zkratkou, tak se motor zastavil a auta zůstala stát v polovině kopce - slabá subarovská redukce na ten stoupák prostě neměla.
Nejnapínavější situace vytvářela kombinace prudce stoupavá cesta po okraji strže - a úzká, klikatá a hrbolatá cesta tak, že po ni absolutně nejde couvat. Na úseku 2 km dopředu není jediné „míjedlo“ pro vyhnutí se s protijedoucím autem, přičemž terén dovoluje vidět jen sotva 100 m dopředu.
Kýble adrenalinu, to si nejde představit, to se musí zažít. Modlili jsme se, ať v protisměru nic nejede.
Pokusili jsme se projet 13 vyhlášených offroadových tras, 8 z nich jsme plně zvládli, zbývajících 5 jen zčásti, protože některé jejich úseky nebyly sjízdné pro nikoho – kvůli sesuvům svahů a cest, nebo třeba i 4-metrové vrstvě sněhu na cestě. (Vyjma profesionální výpravy švýcarských offroadových dospěláků - ti si vezli motorovou, sněhovou frézu a po dvou hodinách neměli co řešit).
My jsme sice frézu neměli, ale jinak jsme byli vybaveni vcelku dobře. Oba máme zvýšenou světlou výšku - auta na podložkách, ochranné plechy pod motorem, diferákem a nádrží, pneu AT + stejnou rezervu. Z další výbavy pak dohromady : 2 nájezdové ocelové můstky 120 cm, dvě fošny 70cm + několik kratších, 2 velké lopaty, 2 malé vojenské rýčky, 1 kylof (hornický krumpáč), páčidla, majzlíky, kladiva, sekyry, pily, kurtu 11m, lana, sněhové řetězy, vzduchový zvedák, vysílačky, dalekohledy, čelovky na průzkum podzemí pevností, atd.,atd. Taky jsem měl půjčenou navigaci, ale hlavně kvůli určení nadmořské výšky, protože můj atmosférický výškoměr není zrovna přesný. Offroad cesty stejně v navigačních mapách nejsou.
U Forestra je zvýšená světlost a redukce pro projetí většiny cest nezbytná. Muldy jsou hluboké, skalní prahy vysoké a vyčnívajících i napadaných kamenů víc než dost. Aby to neorvalo spodek auta, musí být jízda co nejpomalejší a to jde jen s redukcí. Nezbytné jsou i dobré pneu. Nejlíp AT se zesílenými boky. Možnost průrazu ostrými kameny je vysoká. Obě naše auta zvládla cesty bez nejmenšího poškození (pokud nepočítám škrábance od větví). Pouze Jarek, který má světlou výšku o 2 cm menší než já, tak několikrát "brnknul" o tažné zařízení. Pevné tažné se nám v terénu už vícekrát velmi osvědčilo. Sice trošku zmenšuje zadní nájezdový úhel, na druhou stranu zase ochrání celý zadek tím, že při zhoupnutí po sjetí ze skalního schodu se tažné opře o skálu dřív než plechy a plasty.
Stejně jako jiné roky jsme i tentokrát výpravu pojali jako „expediční“. Tzn., že jsme chtěli být úplně soběstační a nezávislí, pokud možno i vč. jídla, vyhýbat se kempům (natož penziónům) a nocovat jen nadivoko mimo civilizaci. To vyžaduje důkladné uvážení, co sebou brát, co je nutné a bez čeho se dá obejít. Jinak je auto při balení v mžiku zaplněno až po střechu. I když v tom máme dost zkušeností z předchozích výprav, tentokrát to bylo trochu jiné dík další výbavě navíc. Přece jenom jsme měli před sebou terén neznámé obtížnosti a ve forestru moc místa nazbyt není. Jako příklad uvedu, že jsme třeba odmontovali sedáky zadních sedadel. Místo nich se vešlo spoustu jiných důležitějších věcí. Taky se tím alespoň nepatrně snížilo těžiště auta, což je užitečné při velkých bočních náklonech.
Putování pouze ve dvou autech jsme si docela pochvalovali. A to nejenom proto, že jsme s našimi dlouholetými kamarády Jarkem a Jiřkou už sehraná čtyřka, ale průjezdy terénních cest jsou jednodušší a rychlejší než ve velké skupině. Navíc na těch obtížnějších cestách, kde se nejde míjet, nemohou jezdit žádné monstrexpedice. Podle mne jsou dvě auta ideální (možná tři).
Potkali jsme sice cestou dvě výpravy o 6 autech, ale to už se musí jinak organizovat a průjezdy tras jsou složitější a pomalejší.
V Alpách se obtížnost cest pro neupravené terénní břichoplazky vyjadřuje stupněm 1 – 5 (podle Denzela), přičemž „5“ značí extrémně těžká. Stupeň 3 byl pro naše forestry ještě naprosto bez problémů. Faktem je, že obtížnost uvedená v popisech nemusí vůbec odpovídat skutečnosti. Mění se podle toho, jak se na cestách podepíše zima, počasí, sesuvy, atd. Někdy je třeba cesta po většině trasy docela dobře sjízdná, ale pak přijde pár desítek metrů téměř (nebo úplně) neprůjezdných. Taky délka cest se v různých popisech dost podstatně liší. Pokud není udáno přesně odkud - pokud, pak je to informace k ničemu. Na začátku cesty bývá někdy značka „zákaz vjezdu“ s dodatkem např. kvůli sněhu, ledu, opravám sesuvů apod. Občas jsou dodatky nepravdivé. Sníh už dávno roztál, sesuv byl opraven ... Řešili jsme to tak, že jsme se jeli vždy sami za zákazovou značku podívat, o co jde. Někdy se dalo projet, někdy ne.
Další věc : na některé cesty nesmí ve vyhrazených dnech žádní motoristé, jen pěšáci a bicyklisté. Porušení tohoto zákazu - plus absolutních zákazů vjezdu bez dodatkových tabulek - se tvrdě pokutuje. Stal se třeba případ, kdy v zákazu vysoko v horách policie odchytila motorkáře, ten musel pěšky do civilizace až na heliport do městečka v údolí. Tam mu totiž policie nechala vrtulníkem v závěsné síti snést jeho motorku. Kromě pokuty tak motorkář musel cálovat i transport svého stroje.
U několika cest je doporučený směr jízdy, ať se sníží riziko při míjení se na úzkých cestách. Ne všichni to dodržují. Orientace na mnoha cestách je dost obtížná, jsou nutné turistické mapy, na běžných automapách nejsou vyznačeny. Z toho všeho vyplývá, že se musí přímo na místě každá jednotlivá cesta ověřovat a případně improvizovat a přizpůsobovat další program. Taky nedoporučuji jezdit o víkendech – Italové a Francouzi jezdí piknikovat i hodně vysoko do hor.
Všude v horách na divokých tábořištích je dokonalá čistota. Ani jeden odhozený papírek, PETka nebo konzerva. Ohniště čisté, bez zbytků Al-fólie či spálených odpadků. Asi tam jezdí jenom normální, slušní lidé. A slušný člověk si svoje odpadky odveze do kontejnerů v dolině.
Celkem najeto (z Ostravy) 4300 km, celková prům. spotřeba 10,6 l/100km (tj. vč. offroad cest a krabice - stanu na střeše), průměrnou spotřebu na offroad trasách nejde bez palubního počítače přesně určit, ale nejvyšší spotřebu mezi dvěma tankovaními do plné jsem měl 20,4l/100km. Tolik adrenalínu jako letos jsme ještě nikdy na našich dovolenkových autovýpravách nezažili.
Vše okořeněno v prvních dnech dovolené ještě via ferratou, horskou turistikou a Jarek s Jiřkou dokonce pokusem o zdolání Mont Blancu. Offroadová část zpestřena výstupy na další tři třitisícové vrcholy a nějaké další nižší. Bezproblémové táboření ve volné přírodě po celou dobu. Nádherné poježdění v nádherné opuštěné krajině bez chat a turistického ruchu. Úplně jiné Alpy než je všichni známe. Offroad cesty hodně náročné na psychiku. Kdo má strach z výšek, vlastně z hloubek pod sebou, ať tam raději nejezdí. Kdo ne, může si to vyzkoušet. Zážitek to byl fakt silný, někdy až moc. A možná jsme byli první dva forestry, co kdy po těch obtížnějších cestách jely. Ale to jenom „možná“ - usuzuji tak jenom z toho, že na na internetu jsem žádnou zmínku o subaru na uvedených cestách nenašel.
Některé z nejznámějších cest :
- Fort Mont Jafferau 2785m (Itálie) - obtížnost 4, délka ze Salbertrandu až k pevnosti (20 km) - možné odbočky k pevnostem Pramand a Foens.
Hodně atraktivní díky velké nadmořské výšce a 850 m dlouhému tunelu do oblouku, úzkému na šířku auta, uprostřed jediné místo na míjení. Od pevnosti Jafferau se nesmí přejíždět na druhou stranu hor pod sjezdovky (policajti,pokuty).
- Colle Sommeiller (Itálie) – obtížnost 4, nejvyšší autem oficiálně dosažitelné místo v Alpách 3005 m.
Od pátku do neděle mezi 9:00 až 17:00 hod. pro motoristy uzavřeno. Nejezdit druhý víkend v červenci – u chaty Scarfiotti každoroční evropský sraz motorkářů, přeplněno. Letos v červenci nebylo sedlo pro sníh dosažitelné. (první letošní průjezd zaznamenán 17.8.2009, ale jen motorkáři na endurech, auta ne)
- Assietta (Itálie) – obtížnost 3-4, poměrně lehká cesta, podle mne lehčí 3, jen úsek stoupání na Monte Genevris 2536 m trochu těžší. Délka cca 35 km.
Moc pěkná úboční a hřebenová cesta. Obousměrná, povětšinou i dost široká. Asi nejlehčí z námi projetých cest. Začátek (nebo konec) v olympijském městečku Sestriere.
- Fort de la Turra 2529 m (Francie) – nad průsmykem a jezerem Cenis (tady překročil Alpy Hannibal se svými slony). Obtížná cesta 4-5. Prestižní záležitost. Tam a zpět cca 15 km.
Poslední 2 km úsek za potokem včetně cesty obtáčející vrchol. Je dobré napřed projít pěšky a posoudit momentální sjízdnost.
- Parpaillon 2656m (Francie) – obtížnost 3-4. Délka se uvádí až 42 km, ale z toho je kus asfaltu.
Jezdí se oběma směry. Hůř sjízdné za deště - některé úseky hlinité (řetězy). Krásné a atraktivní. Pod vrcholem ve skále proražen 500m dlouhý tunel. Podklad cesty v tunelu: hluboké kaluže, bláto, led – dle počasí. Při neprůjezdnosti bývají tunelová vrata uzavřena. Odvážní mohou vyjet na portál tunelu. Ze severní strany se nám to pro velké stoupání a současné křížení náprav nepodařilo. Protilehlá kola se začala protáčet a forestr odmítl pokračovat dál. Na jižním portálu se povedlo – viz odkaz na fotky.
- Maira - Stura (Itálie) – obtížnost 3-4,délka cca 25km.
Krajinářsky snad nejkrásnější cesta, kolem výrazné hory Rocca la Meia 2831m. Samotná cesta vcelku snadná - aspoň v námi projetém úseku až po sněhové pole, které nás zastavilo. Dost obtížná („4“) je ale odbočka na sedlo Mulo 2527m a hodně obtížná 4-5 odbočka na sedlo Ancoccia 2533m, ta vyžadovala pro naše forestry krumpáčovou úpravu a zbudování kamenných nájezdů na skalní prahy. Turistický výstup na Rocca la Meia taky stojí za to.
- Ligurská hřebenová cesta - Ligurische Grenzkammstrasse (Itálie + Francie)
Nejvěhlasnější, nejdelší a taky nejjižnější cesta. Proplétá se kolem francouzsko - italské hranice a končí vzdušnou čarou asi 25 km od Sředozemního moře. Obtížnost severní části (30 km) „4“, jižní 4 - 5 (taky asi 30km). Má se jezdit od severu k jihu, ale někteří to nerespektují. Prý naprostá jednička mezi alpskými offroad cestami. My jsme z celé trasy projeli jen 6,5 km, dále byla kvůli sesuvům uzavřena železnou závorou. K 23.8.2009 pořád ještě nebyla auty průjezdná.
Dostat se k podrobnějším informacím není problém. Stačí do vyhledávače zadat např. „offroad + název cesty“ a objeví se množství odkazů a v nich zase odkazy na jiné cesty atd. V češtině toho moc není. Nejvíc v němčině, ale taky v italštině, francouzštině, angličtině. Prokousat se tím a vytáhnout to podstatné, sežere ale strašně hodně času.
Pokud má náhodou někdo z klubu nebo ze čtenářů vlastní zkušenost z offroad cest v Západních Alpách, budu rád, když se mi ozve. Asi jsme tam nebyli naposled a každá další zkušenost se hodí.
Pár ilustračních foto z výpravy je v Galerii Fotografií u tohoto článku. Spoustu dalších svých i Jarkových fotek jsem umístil na Picasaweb Googlu - kromě aut je tam i turistika a příroda.
Galerie fotografii
A tady jsou odkazy na slibované video !!!
Na cestě po Západních Alpách - část 1
Na cestě po Západních Alpách - část 2
Tady je odkaz na další fotografie:
http://picasaweb.google.cz/dusansin/072009OffroadATuristikaVZapadnichAlpach
Pěkné podívání na fotky,video, inspiraci a spoustu silných zážitků na podobných výpravách vám všem přejí
Dušan, Marcela, Jarek, Jiřka
